Kopály Souhrnným názvem kopály se označuje velký počet různých
druhů pryskyřic, které se od sebe liší svým původem i svými
vlastnostmi. Dělíme je na dvě hlavní skupiny – na kopály měkké a
tvrdé.
Měkké kopály manilské, indické a kauri nejsou tvrdší než měkké
pryskyřice damara, mastix a kalafuna. Připravují se z nich těkavé laky
lihové a terpentýnové, nevalné jakosti.
Tvrdé kopály (zvané též pravé) se vyskytují v písčité půdě v hloubce
několika decimetrů až jednoho metru jako pozůstatky dávnověkých
kopálovníků. Jsou to pryskyřice fosilního nebo polofosilního původu,
které dlouhým ležením v zemi získaly charakteristické vlastnosti, totiž
tvrdost, vysoký bod tání a nerozpustnost v organických
rozpouštědlech. Celkem jich známe asi sedmdesát druhů, jež se
rozlišují pouze podle původu. Zeměpisné označení je ovšem jen
povšechného obchodního rázu; bližší určení původu a vlastností se
zpravidla neuvádí. K nejtvrdším patří kopály východoafrické, např.
zanzibarský. Z kopálů západoafrických je nejvýznamnější kongo,
jehož fosilní druhy jsou hlavní a osvědčenou surovinou při výrobě
tvrdých olejových laků. Recentní kopály kongo se získávají ze stromu
Copaifera Demensi. Tvrdé pryskyřice australské, jež přicházejí na trh
jako kopály kauri, jsou snadno tavitelné a s olejem dávají lak, jehož
film dobře snáší vlhko. Indické tvrdé kopály manilské jsou známy jako
agatokopály. Tvrdé kopály se rozpouštějí jen částečně a velmi
nestejně v lihu, terpentýnové silici, chloroformu a jiných organických
rozpouštědlech. Některé druhy se podařilo úplně rozpustit v
účinných rozpouštědlech ketonových. Těkavé kopálové laky, které
ostatně ani nedovedeme připravit ve vyhovující jakosti, jsou téměř
bezvýznamné ve srovnání s laky olejovými, které se z hlediska
odolnosti, trvanlivosti a tvrdosti donedávna považovaly za laky
nejdokonalejší. Bod tání kopálů se pohybuje podle druhu pryskyřice
mezi 150 až 300 °C. Podobně jako při tavení jantaru dochází při
tavení kopálů k částečnému rozkladu suchou destilací, přičemž váha
pryskyřice klesne. Vytavená pryskyřice, tzv. kopálová kalafuna, je
rozpustná jednak v organických rozpouštědlech, jednak (za horka) v
tuhnoucích olejích. Rozdílná tavitelnost jednotlivých kopálových
druhů ovlivňuje kvalitu olejového laku. Nejhodnotnější olejové laky
se vyrábějí z kopálů kongo a kauri; tyto pryskyřice jsou sice měkčí než
kopály východoafrické, avšak tavení je tolik neporušuje. Kopály
esterifikované. Podobně jako u kalafuny, může být i u kopálů značně
vysoká kyselost snížena esterifikací, tj. tavením této pryskyřice se 6 %
glycerinu. Kopálové estery jsou rozpustné ve většině organických
rozpouštědel, vyjímaje alkohol. Mnohem snáze se rozpouštějí v
horkém oleji, a proto jsou také esterokopálové laky světlejší.
Ve středověku zprostředkovávali obchod s kopálem Arabové. V 18. a
19. století byly kopály velmi ceněny, poněvadž se z nich vyráběly
nejtrvanlivější laky. Název „kočárový lak“, jímž měla být vyjádřena
odolnost proti dešti, slunci a mrazu, se dodnes udržel jako obchodní
označení hodnotných tvrdých olejových laků. V dřívější době a ještě v
19. století se kopálové laky připravovaly z tvrdých, nesnadno
tavitelných pryskyřic fosilních, kopálu zanzibarského a jemu podobných druhů. Na konci 19. století nabyla převahy snáze
tavitelná novozélandská fosilní pryskyřice kauri. Ložiska této
pryskyřice byla však záhy vyčerpána a začátkem našeho století, v
době, kdy Belgičané okupovali Kongo, se na ohromné územní rozloze
započalo s rozsáhlou těžbou kopálu kongo. Tato pryskyřice se pak
stala hlavní surovinou nejhodnotnějších laků olejových.
V poslední době význam fosilních pryskyřic značně poklesl, jednak
proto, že naleziště byla vyčerpána, a proto, že se laky začaly vyrábět
na bázi syntetických pryskyřic a derivátů celulózy, které vyhovují
průmyslové výrobě pro své rychlé schnutí. Tento proces postoupil již
tak daleko, že je velmi nesnadné získat pravý hodnotný kopálový lak.
https://www.materialtimes.com/vsimame-si/kopal—vsestranna-miza-stara-tisice-let.html