Titanová běloba; TiO2
Oxid titaničitý, v současnosti nejvíce vydatný, dostupný pigment. Narozdíl od olovnatých bělob je zdravotně nezávadný.  V současné době se titanová běloba vyrábí v takové kvalitě, že se vyrovná i svou krycí schopností a a světlostálostí i olověným pigmentům. Titanová běloba se používá do nátěrových hmot, plastů, smaltů, v kosmetice, farmacii i jinde. Je nenahraditelná v chemicky odolných nátěrech. Kromě toho se oxid titaničitý často využívá i ve směsných bělobách spolu se síranem barnatým, síranem uhličitým, mastkem a oxidem nebo sulfidem zinečnatým.
Pro umělecké účely se zpočátku používala hlavně v akvarelu a tempeře, a také pro techniku fresco secco kvůli její  chemické stabilitě a relativní vydatnosti.
Drobné změny ve výrobním procesu titanové běloby mohou způsobit nečekané změny vlastností pigmentu a možností jeho užití, jako například šednutí titanových akrylových barev. Důvodem je Fotochemická povaha tohoto pigmentu. Jako olejová barva je titanová běloba stále problematická.  Pravdou je, že má výborné krycí vlastnosti, ale schne příliš pomalu v čistém stavu, i když je smíchán s jinými pigmenty. Dokonce i s olověnou bělobou.
Čistá titanová běloba žloutne v oleji během dvou týdnů. Nové řady titanových pigmentů již však nemají tento problém.  jsou míseny s často významným množstvím zinkové běloby se záměrem zkrátit dobu schnutí a soudržnost s oleji. Jako vodová barva  ovlivňuje barevnou intenzitu dehtových barev, stejně jako zinková běloba. Jakožto široce uplatňovaný komerční produkt, nalezneme titanovou bělobu ve velmi rozmanitých kvalitách, některé jsou vhodné pro podklady ale jen u profesionálních uměleckých šarží máme záruku stálosti a vydatnosti.
XSL Titanová běloba –  Pigmenty z řady XSL jsou smíšeny se speciálními disperzními agenty a proto jsou velmi snadno a rychle mísitelné v jakékoliv bázi. Doporučují se zejména pro lazurní barvy, nátěry na dřevo apod..

 

Zinková běloba; ZnO
Jinak také Čínská běloba, snow white, Zinkweiss, blanc de zinc, pokud je výborné kvality, obsahuje téměř chemicky čistý oxid zinku.
Je to čistě bílý pigment absorbující UV záření. Na světle je stálý, je snadno
rozpustný v kyselinách i zásadách, reaguje se sírou beze změny barvy a je
dokonale mísitelný s ostatními pigmenty. Není toxický.
oxid zinečnatý byl poprvé uveden jako umělecký pigment v roce 1840. Její vrstvy jsou tvrdé a málo pružné, ale přeci jen pružnější než titanová běloba, Ale není tak kryvá. Způsobuje to přílišná jemnost částeček (0,2 až 0,9 μ.)  Působí chladněji a nekryje tak dobře. Zinková běloba je ekonomicky výhodná a prakticky neškodná. Proto je je preferovaná pro podklady a vodové barvy. Je světelně permanentní, nežloutne a jako jednoduchý minerál nemá takovou tendenci tvrdnout v olejích jako měly olovnaté běloby.
Sulfan (Hydrogen sulfide) se také používá v kombinaci se zinkovou bělobou, výsledkem je stejně bílý sulfid zinečnatý.
Pokud je vystavená vzduchu, stává se zinková běloba hrubozrnnou; kvůli absorpci uhlíkových kyselin se mění v jednoduchý uhličitan zinečnatý. Měl by být proto uchováván v dobře uzavřených sklenicích. Jinak ho můžeme ohřátím na 490°C změnit zpět na prach oxidu zinečnatého za uvolnění oxidu uhličitého.
Pokud zinkovou bělobu zahřejeme, změní se na citrónovou žluť; zchlazením se z ní opět stane bílá. V tomto ohledu se také liší od olověné běloby, baritu,  atd. Čistá zinková běloba se rozpouští v alkalických roztocích, čpavku a kyselinách, v druhém bez šumění. Šumění je indikátorem přítomnosti křídy; odér Sulfanu (H2S) indikuje lithopon; sraženiny, hlínu nebo síran barnatý (blanc fixe).  Kyselina octová ničí zinkovou bělobu, proto se nepoužívá v tempeře a v některých akrylových pojidlech. Louhy také rozkládají oxid zinku.
V oleji vysychá poměrně pomalu oproti jiným pigmentům, toho bývá často malíři využíváno. Je však třeba mít na paměti že zinek nevysychá do takové pevnosti jako olověná, nebo titanová běloba. Abychom se vyhnuli krakelování nepoužíváme ji do spodních vrstev malby. Na druhou stranu je ideálním pigmentem pro malbu alla prima, i v případech že na obrazu pracujeme několik dní a speciálně pokud si umělci připravují svojí vlastní zinkovou bělobu. Nikdy nepřidáváme do zinkové běloby makový olej.
Jelikož se jedná o velmi jemný pigment je snadno mísitelný pomocí špachtle. Taková čerstvě připravená barva je výborná, skvěle kryje a je levná. Barva z tuby má málokdy takovou krycí schopnost. Pár kapek damarového laku způsobí rychlejší vysychání do větší pevnosti filmu. Barvy připravované umělcem většinou nepotřebují tuto přísadu.
Zinková běloba se mísí s přibližně 30% oleje. Je vhodné přidat 2% vosku abychom předešli zatvrdnutí v tubě. Pokud se chystáme zinkovou bělobu v oleji dávkovat do tub je vhodné ji předtím nechat, zakrytou, 12h odležet. Potom je možné přidat množství pigmentu stejné jako jsme dávali na začátku.  Pokud to neuděláme, běloba povolí a vyteče z tuby.
Původně bývala zinková běloba používána spíše pro lavírování, dnes je mnoha umělci využívána i pro plošné techniky jelikož nežloutne v oleji.
Je mísitelná se všemi jinými pigmenty včetně mědi. Kvůli saponifikaci ztrácí čerstvá barva po čase krycí schopnost. Světlý šelak používaný na izolaci podkladu má tendenci červenat v kontaktu se zinkovou bělobou, nejedná se však o žádný defekt.

OLOVNATÁ BĚLOBA (Krémžská); Pb(OH)2 · 2 PbCO3
„Tato běloba je svým chemickým složením zásaditý uhličitan olovnatý (2
PbCO3. Pb(OH)2). Její kvalita závisí na poměru obou složek. Samotný
uhličitan olovnatý má příliš hrubé zrno, malou krycí mohutnost a
nepodporuje schnutí oleje. Běloba má tím výhodnější vlastnosti, čím je
obsah Pb(OH) větší. Za optimální poměr se považuje 35 % Pb(OH)2. Do obchodu přichází jako bílý prášek, sice jemný, ale poněkud zrnitý. Druh vhodný pro uměleckou tvorbu se označuje „kremžská běloba“. Olovnatá běloba se již od antiky získává působením par kyseliny octové na olovo, a
proto obsahuje malé množství olověného cukru (zásaditého octanu
olovnatého), který se prozrazuje nakyslým pachem. Přesahuje-li jeho
přimíšenina 1 %, je škodlivá (taková běloba s olejem více žloutne), lze ji
však z práškového pigmentu vymýt vodou.
Za nejvýznačnější vlastnosti olovnaté běloby lze označit velkou barvicí a
krycí mohutnost a také reaktivnost s olejem. S olejem, jehož spotřebuje 7
až 13 %, na vzduchu záhy tuhne, a to nejen na povrchu, nýbrž v celé
vrstvě; je proto nepostradatelná při přípravě olejových podkladových
nátěrů a při technice olejomalby ve vrstvách, zejména v podmalbě, která
dobře přijímá další barevné vrstvy i lazury (jež se s ní snadno spojují a
nerozpraskávají). Je také vhodným pigmentem pro přípravu olejových
podkladů. Na olej působí jako slabá zásada; při jejím schnutí vzniká malé
množství olovnatého mýdla, které ještě urychluje průběh schnutí. Tuto
svou schopnost přenáší běloba i na, ostatní barvy, s nimiž je smíšena. Dobu schnutí lze prodloužit přidáním makového oleje.
V čistém ovzduší odolává olejová olovnatá běloba výborně vlivům povětrnosti a působení vlhkosti, její vrstvy zůstávají elastické po dlouhou dobu a dobře lnou k podkladu.
Má však i některé nedostatky; Je prudce jedovatá: třeme-li ji, musíme
dbát, aby se její prášek nerozvířil. Jsou známy případy těžkých otrav
tímto pigmentem. Ve tmě způsobuje zežloutnutí oleje, to však na světle
opět zmizí. Čerstvě namalovanému obrazu, který zežloutl, poněvadž byl
delší dobu obrácen ke zdi, se vrátí původní kolorit po několika dnech na
silném denním světle a po několika hodinách na přímém slunečním
světle. „
Velkou výhodou danou povahou kovu, ze kterého je vyrobena je
její pružnost, protože ani ve vysokých pastách nepraská.

 

Litopon; ZnS · BaSO4
Jedná se o směs sulfidu zinku a uměle připraveného síranu barnatého, ten v něm nefunguje jako plnidlo nýbrž jako činitel při výrobě pigmentu.  Litopon ne zdravotně nezávadný a je odolný slabým louhům a kyselinám, proto je vhodný i pro užití v exteriéru.
Nesmí být smíchán s barvami obsahujícími měď jako např. smaragdovou zelení. Nejlepší sorty tohoto pigmentu mají zhruba stejnou krycí vydatnost jako zinková běloba. Užívá se pro přípravu podkladů a v akvarelových technikách. Nepoužívá se v oleji, protože v něm velmi špatně vysychá a má tendenci hnědnout až černat. Pro přípravu podkladů se dříve používal komerčně v kombinaci s makovým olejem.  Je velmi náchylný k krakelování.

…

Následující pigmenty mají všechny pouze velmi slabé, nebo žádné krycí schopnosti. Jsou užívány především jako plnidla v podkladových hmotách. Kromě podkladů je můžeme použít pro jemné lomení jiného barevného tónu a také jako strukturovací média.

Bílé hlinky (China clay, pipe clay, white bole)
Jsou hydratované silikáty hliníku. Jako plnivo barev se využívají už více jak tisíc let. Různé sorty se liší v barvě a čistotě. Kaolin  (china clay) je nejbělejší a nejčistší produkt. V akrylových emulzích dodává výslednému filmu sametový povrch a láme barvy do lehce pastelových tónu. Hlinky jsou hydroskopické; pokud je přidáváme do barev je třeba mít na paměti, že do druhého dne nasáknou zhruba jednou tolik vody co v první chvíli a barva tím poměrně zhoustne.
Hlinky jsou většinou rozmělněné živce. Pokud jsou čisté, jsou velmi odolné proti alkáliím a kyselinám, navíc zůstávají bílé i po zahřátí.
Hlinka bývá využívána pro podklady, například pro pastel a jako plnidlo do olejových barev, pokud chceme aby se táhly krátce. Ultramarínové pigmenty, okry, umbry a zelené země přirozeně obsahují jisté množství živce. Okry jsou hlinky obarvené do červena železem. Železem obravená hlinka je i červená křída sanguine.
Křída velice pomalu vysychá a mnoho z nich má tendenci postupně degradovat kvůli obsahu organických nečistot. Z toho důvodu bych je nedoporučoval pro podklady v malbě. pokud jsou použity jako podklad mívají navíc tentenci odpadávat.

Křída
Její základ tvoří uhličitan vápenatý. Rozpouští se v kyselinách přičemž produkuje výpary kyseliny uhličité. Křída je inertní vůči alkáliím. Při zahřátí by čistá křída měla zůstat bílá. Pokud změní barvu, obsahuje nečistoty, např. červená je znamením přítomnosti železa. Pokud je křída silně zahřátá změní se ve vápenec. Olejové barvy obsahující křídu v tubách rychle tvrdnou. Křída není jedovatá a má malou krycí vydatnost.  Její kvalita se odvíjí od bělosti; francouzské a italské křídy jsou tradičně vnímány jako nejkvalitnější. Šedé křídy se nepoužívají na podklady při kontaktu s olejem vytvářejí ošklivé tmavé fleky. Velmi jemně namletá křída musí bát máčena ve vodě (plavená křída), jelikož jinak příjme vodu pouze slabě a to má za následek mnoho miniaturních bublin v podkladech.
Křída může být přidána do nelakovaných temperových barev pro jako plnidlo mírně podporující bělobu, stejnou kombinaci používáme i v klihokřídovém šepsu. V japonské malbě nihonga se používá křída vyšší kvality tzv. Gofun,  která je vyrobena přímo z namletých bílých lastur.
Využívá se také ve výrobě pastelů a restaurátorského tmelu. V kosmetice slouží jako regulátor kyselosti, do zubních past jako jemné brusivo a k zahušťování kosmetických přípravků.

Bianco di San Giovanni
Vápencový pigment poprvé popsaný v literatuře C, Ceninim. Používá se zejména pro freskovou malbu v kombinaci s křídou.

Mramorová moučka 
Byla používána již v Pompejích jako plnící materiál v barvách nebo pro lmení barev a stejně tak v renesančním malířství. Dnes se používají pro přípravu hladkých a méně savých podkladů a také v omítce pro fresku.
Mramorová moučka se vyrábí v Bílých až šedočerných odstínech s různou hrubostí zrna.

Sádra CaSO4
Zde se zaměřujeme na jemně mletou přírodní sádru (bílou), nikoliv na pálenou modelářskou sádru (plaster of paris). Bílá sádra je přírodní hydratovaný minerál který se rozpouští se bez výparů v slabém teplém roztoku kyseliny chlorovodíkové (křída se rozpouští ve studené kyselině chlorovodíkové). Je pouze částečně ředitelná v louhu, ve vodě se rozpouští jenom v poměru 1:400; i tak ale představuje její použití v technice fresky riziko že se nasákne a způsobí degradaci malby. Když je sádra silně zahřáta zůstává stále bílá (pokud je čistá). Sádra není jedovatá a ačkoli nemá téměř žádnou krycí schopnost v oleji používá se v akvarelových barvách, pastelech a zejména do podkladů.

Bianco di San Giovanni
Vápencový pigment poprvé popsaný v literatuře C, Ceninim.