02.00.00 Dřevo

Řezání
Abychom získali prkna, fošny, trámy, lišty, latě, hranoly či hranolky, je nezbytné přivezenou kulatinu zpracovat v pilařském závodě. Po přivezení na pilu se kulatina vykládá, měří a odkorňuje, je vykrácena na výřezy, které se třídí a řežou. Před expedicí je nutné dřevo vysušit a vytřídit na základě jakosti, podle které se odvíjí jeho cena.
Řezivo má různou kvalitu, hodnotu a využití nejen v závislosti na kvalitě stromu, ze kterého je získáno, ale také podle jeho zpracování. Volbou různých typů pořezů můžeme totiž ovlivnit jeho vlastnosti i vzhled. Kvalita zpracování na pile má významný vliv na kvalitu finálního dřevěného výrobku.
Nejrychlejším a z hlediska odpadu nejhospodárnějším způsobem úpravy je podélné, rovnoběžné rozřezání kulatiny. Nejjednodušším způsobem, při kterém projde kulatina pilou pouze jednou, je takzvaný pořez naostro. Při tomto způsobu směřují řezy napříč letokruhy a na ploše takové desky vznikají charakteristické sbíhavé útvary, takzvané fládry. Pokud prochází kulatina pilou dvakrát, je nejprve vyříznuta středová část, takzvané prizma, které je otočeno o devadesát stupňů a při druhém průchodu pilou je nařezáno boční řezivo. Takovému pořezu říkáme prizmování.
Kromě těchto základních řezů kvalitnějšího dřeva, kde jsou vyšší požadavky na jeho vzhled a vlastnosti, můžeme použít řezy, které jsou náročnější na spotřebu materiálu i zpracování. Takové řezy volíme například u dřeva, které bude použito na výrobu kvalitního nábytku a dekorativních předmětů.
Dřevo nižší kvality, které není využito pro zpracování na pile, může být prodáno jako palivové dříví. Už při mýcení lesa a taktéž při výrobě řeziva na pile vzniká dřevní odpad, který je využit při výrobě energie (štěpka), jako palivo (pelety, brikety), ale například i při výrobě papíru.
Zdroj: https://www.mezistromy.cz/oblasti-vyuziti-dreva/zakladni-zpracovani-dreva

Hoblování
Hoblování se používá ke srovnávání dřeva na potřebnou tloušťku, dále ke srovnávání nerovných ploch a začišťování povrchu dřevěných dílů. Speciálními hoblíky lze vyhoblovat drážky, polodrážky nebo různé tvarové profily.
Podstata hoblování je, že ostří nože hoblíku, který má tvar klínu, při pohybu hoblíku vniká do dřeva a odebírá z něj tenkou třísku neboli hoblinu. Tloušťka odebírané třísky závisí na vysunutí nože z těla hoblíku. Aby se zamezilo vytrhávání vláken dřeva, bývají některé hoblíky opatřeny přídavným želízkem neboli klopkou. O klopku se odebíraná tříska odklápí a povrch je čistý. Ostří nože však musí jen mírně vyčnívat nad plaz. Je nutné, aby ubíraná tříska byla velmi tenká. Tím zabráníme štípání a praskání dřeva.
Více o ručním hoblování:
https://www.stolari-truhlari.cz/clanek/Rucni-obrabeni-dreva-dil-VIII.-Hoblovani-492?idk=55
Hoblování elektrickými nástroji
• Elektrické hoblíky opracovávají povrch dřeva párem nožů na rotujícím bubínku. To z nich dělá velmi efektivní nástroj pro práci se dřevem, jehož možnosti využití jsou oproti klasickým hoblíkům mnohem širší. Šířka záběru je u elektrických hoblíků od 65 do 100 milimetrů, hloubka záběru neboli síla třísky, kterou hoblík ubere na jeden zátah, se pohybuje v rozmezí 0 až 2 milimetry. Některé modely však ubírají až dvojnásobek této hloubky.
Elektrické hoblíky lze využít i pro srážení hran nebo vytváření falců, tedy žlábků a drážek. Určujícím kritériem pro výběr by vedle ceny měl být rovněž příkon a také například to, zda je přístroj vybaven integrovaným odsáváním prachu.
Hoblíky na elektrický pohon dokážou pro jednodušší práce nahradit i některé mnohem větší a dražší typy nářadí pro truhlařinu. Hoblík upnutý do podstavce může posloužit jako stolní hoblovka, některé typy pak lze upnout do zařízení, které dokáže nahradit malou protahovačku nebo tloušťkovačku na lišty, užší prkna, hranoly a trámky.
• Hoblovačka (hoblovka) či srovnávačka je určena na jemné povrchové obrábění (frézování) prken a trámů, případně jiných rovných dřevěných ploch. Ve stole hoblovky je napříč zapuštěn válec se dvěma až čtyřmi přímými a nastavitelnými noži o délce 200 až 600 mm. Válec o průměru několika centimetrů se otáčí ve vysokých otáčkách a je schopen ubírat až 5 mm materiálu najednou podle nastavení stroje. Materiál může být ke stolu přitlačován pružnými přítisky, do záběru válce se posouvá ručně.

• Na stejném principu pracuje protahovačka či tloušťkovačka. U ní je však materiál posouván do záběru válce mechanicky drážkovanými válečky, které jej přitlačují k nastavitelné desce naproti hoblovacímu válci. Tento systém tak umožňuje volit požadovanou výslednou tloušťku obrobku. Maximální šířka obráběného materiálu může být 200 až 800 mm.
Funkce hoblovačky a protahovačky bývá v jednom kombinovaném stroji spojena tak, že horní hrana frézy na svrchní ploše stroje umožňuje srovnávání obrobku a vespod se dolní stranou frézy tloušťkuje, tedy upravuje na požadovanou tloušťku.

Broušení
Broušení je dokončující operace při obrábění. Broušení spočívá v odstraňování vrstev opakovaným působením brusiva (například brusného papíru).
Pro ruční broušení dřeva slouží brusné neboli smirkové papíry. Podle druhu dělíme brusivo na přírodní a umělé. Pro broušení dřeva a plastů se používají hlavně přírodní brusiva z křemičitého písku nebo přírodního korundu a jako umělé brusivo se používá oxid hlinitý a karbid křemíku. Čím hrubější brusný papír, tím vyšší číslo. Pro běžné broušení dřeva se používají brusné papíry zrnitosti 50 – 150 (například pro plasty lzepoužít jemnější zrnitosti 150 – 300).
Broušení vždy začínáme s hrubějším brusným papírem a postupujeme k jemnějšímu. Velké plochy brousíme kroužením ruky, malé plochy brousíme po směru vláken dřeva. Při broušení rovinných ploch se smirkový papír napíná na brousící kostku, při broušení kulatých otvorů jej můžeme upnout na kulatou tyč. Vždy při broušení používáme brusný papír napnutý na vhodné podložce, při držení papíru v ruce může dojít k poranění o brusná zrna.

Ohýbání
Ohýbání dřeva (odborněji plastifikace dřeva) je proces, při kterém se mechanickým působením docílí trvalé změny tvaru dřevěného tělesa. Trvalé změny tvaru se dosahuje nejčastěji dvěma způsoby:na ohýbacím kopytu
• navrstvením a slepením několika tenkých plátků dřeva a zafixováním v požadovaném tvaru. Po vytvrdnutí lepidla si obrobek zachová daný tvar.
• plastifikací dřeva ve vodní páře a následným mechanickým ohnutím:
Proces probíhá tak, že dřevěné hranoly určené k plastifikaci se navlhčené vloží do nádoby nebo šachty s vodní párou. Pokud nádoba není hermeticky uzavřená, dřevo se paří, v závislosti na průřezu, desítky minut až několik hodin, přičemž nesmí přijít přímo do vody. Po vyjmutí z nádoby se obrobek ohne podle připravené šablony (nazývané kopyto) a na ní se zafixuje. Při samotném ohýbání musí být tažená strana průřezu zajištěna protitažným plechem, který musí být na obou svých koncích pevně přichycen k ohýbanému dílu, jinak by dřevo praskalo. Ohýbání probíhá většinou lidskou silou a musí proběhnout co nejrychleji, ideálně do pěti minut. Po skončení ohýbání se obrobky zafixované na šabloně uměle suší. Obrobek lze ze šablony sundat nejdříve po třech dnech, u velkých průřezů a/nebo malých poloměrů ohybu je vhodný nejméně týden.
K plastifikaci ve vodní páře je nejvhodnější dřevo jasanové a bukové. Je však možné ohýbat i jiné listnaté dřeviny. Zcela nevhodné jsou však všechny jehličnaté dřeviny.
V minulosti tuto metodu využívali především koláři. Ohýbané byly například sanice a lišty ložné plochy u saní nebo špičky celojasanových lyží. S úpadkem kolářského řemesla během druhé poloviny 20. století však využívání této technologie postupně upadalo. Ovšem dodnes známá využíváním této metody je česká firma TON, která vyrábí zejména ohýbané židle.
Nevýhodou této technologie je tendence obrobku vracet se do původního tvaru, zejména ve vlhkém prostředí, ovšem ceněn je fakt, že obrobek je z jednoho kusu dřeva, a většinou i samotný řemeslný postup ohýbání.

Dřevěné produkty se vyrábějí ze surového dřeva nebo z dřevěných polotovarů. Polotovary se rozdělují do těchto základních kategorií:
• Překližované materiály – materiály vytvořené vzájemným slepením lišících se vrstev, zpravidla lepených na sebe pod úhlem 90° (křížem). Mezi tyto materiály se řadí např. lamely, překližky, laťovky…
• Aglomerované materiály – materiály vyrobené spojením drobných dřevních částic (vláken, třísek…) pomocí lepidla a tlaku. Mezi aglomerované materiály se nezahrnují materiály masivní ani překližované.
• Kompozitní materiály – heterogenní materiály složené z více odlišných surovin, které mají rozdílné vlastnosti. Mezi kompozitní materiály se někdy zahrnují i aglomerované a překližované materiály.

Laťovky
Laťovky jsou konstrukční dřevěné desky vyrobené oboustranným překlížením laťovkového středu loupanými dýhami. Na výrobu středové vrstvy se používá převážně smrkové dřevo. Na vrchní dýhu (překližovačku) se používají zejména dřeviny topol, bříza, buk, ceiba. Desky se vyrábějí v příčném provedení. Desky jsou určeny do vnitřního suchého prostředí.
Podle konstrukce se laťovky dělí na třívrstvé, pětivrstvé a pětivrstvé zdvojené

Spárovky
Spárovka je konstrukční deska vyrobená slepením užších přířezů jehličnatého nebo listnatého řeziva na šířku, případně i z délkově nastavovaných velmi úzkých přířezů. Spárovka je vyrobená z masivního dřeva, proto si zachovává jeho příznivé i nepříznivé fyzikální a mechanické vlastnosti.
https://www.chatar-chalupar.cz/lepeni-sparovky/
https://www.youtube.com/watch?time_continue=1011&v=rKUpKfmIVWk&feature=emb_title

Překližky
Překližky (PDP = překližovaná deska překližka) jsou kompozitní desky vyrobené ze tří nebo více vrstev loupaných nebo krájených dýh. Jednotlivé dýhy jsou na sebe lepeny křížem. Počet dýh je většinou lichý, ale může být sudý, když se dají dvě podélné nebo příční dýhy (vložky) na sebe. Tloušťka dýh se v desce může měnit, ale vždy musí být tloušťky souměrné od středové dýhy. Někdy se pro zvětšení pevnosti do středu překližky vkládá kovová vložka. Během druhé světové války se překližky využívalo jako náhradního materiálu za strategické suroviny, např. pro části letounů. Více informací o překližkách naleznete v přiloženém dokumentu: https://www.demos24plus.com/content/wysiwyg/cz/Dokumenty/Katalogy/Katalogy_Demos_CS/Plosne_materialy/11_Preklizky.pdf
Hobra
Dřevovláknité desky se mohou vyrábět suchým, nebo mokrým technologickým procesem. Základní surovinou při výrobě je dřevo z jehličnatých stromů. Dřevo se zpracuje na takzvanou dřevní štěpku, takto vzniklá drť v případě „mokrého“ procesu následně projde parní lázní ve které se postupně postupně rozvlákní. Při mokrém procesu se nepoužívají žádné chemické příměsi, plně se využívá přirozených pojivých vlastnosti dřevních vláken. Tímto výrobním postupem se vyrábí desky menší tloušťky od 10 do 30 mm o objemové hmotnosti cca od 230 do 250 Kg/m3. Mokrý výrobní proces je energetický více náročný. Naopak v suchém výrobním procesu se dřevní vlákna lepší pryskyřicí, tímto způsobem lze docílit výroby desek větších tlouštěk od 40 do 240 mm při objemové hmotnosti od 140 do 240 Kg/m3. Tato výroba je energeticky méně náročná.
Název vznikl zkrácením německého názvu Holzfaserplattenwerk Braunau (česky Továrna na dřevovláknité desky Broumov).
V roce 1929 se Broumovskem přehnala silná vichřice, která silně poškodila lesy vlastněné klášterem v Broumově. V průběhu likvidace následků této katastrofy byl v roce 1930 založen klášterní provoz, který začal zpracovávat vzniklý dřevní odpad.
Klášterní provoz byl zanedlouho prodán a započal s výrobou měkkých dřevovláknitých desek,[3] které se začaly prodávat pod obchodním názvem HOBRA, vzniklým ze jména výrobce „Holzfaserplattenwerk Braunau“.[4] Protože desky HOBRA nebyly drahé, staly se oblíbeným materiálem užívaným ve stavebnictví a označení se stalo součástí spisovné češtiny.[5]
V roce 1945 převzal firmu stát a začlenil ji do podniku Úpské, později Krkonošské papírny. Výroba hobrových desek byla přenesena do nově vybudovaného (1952) závodu národního podniku Smrečina v Banské Bystrici, který se specializoval na jejich výrobu. Dodával je pod názvem Izoplat.
V broumovské továrně byla papírenská technologie využita k výrobě filtračních desek (1950) a izolačních materiálů (1965). Zprvu byl ve výrobcích azbest, od roku 1985 je již výroba na bázi nezávadných minerálních materiálů.
V současné době se v ČR hobrové desky nevyrábějí a jsou dováženy z okolních zemí. Na Slovensku byly v bývalé Smrečině (Smrečina Hofatex a.s.) vyráběny desky Hofatex Standard natur,[7] které zcela odpovídají dřívějším hobrám.
Broumovský závod se dnes jmenuje HOBRA – Školník a vyrábí materiály pro filtraci a separaci spolu s vysokoteplotními a žárovzdornými izolacemi. (zdroj: wiki)

https://www.pavatex-cz.com/drevovlaknite-desky-2/

Dýhy
Dýha je tenký list nebo pás dřeva o tloušťkách 0,3 mm − 6 mm. Používá se k výrobě povrchů nábytku a k výrobě překližky. Dýha, která netvoří povrch, se nazývá poddyžka.
Dřevo je na dotek i vzhledově teplé, a proto bylo a je vyhledávanější než kámen, kov či plast. Kresba dřeva je oproti jmenovaným materiálům na každém kousku originální a neopakovatelná. Toho si byli vědomi už staří Egypťané. Vzácná dřeva byla i dříve velice drahá, a tak nábytek těmito dřevy pouze zdobili ve formě tenkých destiček v kombinaci se slonovinou apod. Lepení a spojování povrchů se tedy začalo používat už před 3 500–3 000 tisíci let před Kristem.
Dodnes jsou důkazy o nábytku olepeném destičkami ze dřeva, na kterých můžeme obdivovat umění a zručnost dřívějších řemeslníků. Z Egypta se rozšířilo dýhování do Řecka, Říma a dále do Evropy. V 16. století se v západní Evropě, a zejména ve Francii, začal vedle nábytku z masivního dřeva vyrábět i dýhovaný nábytek. Značný zájem o tento druh nábytku, a tím i nutnost výroby předchůdců dnešních dýh, si vyžádalo zdokonalení způsobu jejich výroby.
První průmyslově vyráběné dýhy se vyráběly řezáním na horizontálních pilách. Až teprve v první polovině 19. století byl vynalezen horizontální stroj, který umožnil větší využívání technologie dýhování. Pro lepší využití a větší výtěž se vyrobené dýhy začaly sesazovat a formovat do symetrických a asymetrických obrazců. Značnou popularitu získaly též intarsie.

http://www.jfd.cz/
https://www.dyhy.cz/
https://veneer-world.com/cs/D%C3%BDha
https://www.dyhyvecera.cz/

Cetris
Cementotřískové desky CETRIS spojují dobré vlastnosti obou svých „rodičů“ – dřeva i cementu. Jsou lehčí než jejich předchůdci, jimiž byly cementovláknité desky. Také jsou pevnější a odolnější proti povětrnostním vlivům, mrazu a plísním než tradiční štěpkocementové nebo sádrokartonové desky. Jsou pružné a ohybově pevné.
Cementotřískové desky jsou přátelské k životnímu prostředí: neobsahují azbest, formaldehyd ani jiné nebezpečné látky a hygienicky jsou nezávadné. Jsou také ohnivzdorné a splňují všechny požadavky na požární odolnost. Velkou předností je i jejich schopnost zvukové izolace. Díky odolnosti proti vlhku se na povrchu desek netvoří plísně, cement zase zaručuje, že nebudou chutnat žádnému dřevokaznému hmyzu. Dobrou zprávou pro kutily pak nesporně je, že cementotřískové desky CETRIS můžete opracovávat všemi běžnými dřevoobráběcími stroji, čili podle libosti a potřeby že je vrtat, řezat, frézovat i brousit… (zdroj: ceskykutil.cz)
https://www.cetris.cz/
Lamino, lamino desky, LTD (= laminátovaná třísková deska) či DTDL (= dřevotřísková deska laminátovaná) jsou dřevotřískové desky polepené dekoračním laminovacím papírem zalitým melaminovou pryskyřicí. Lamino patří mezi nejlevnější a nejpoužívanější materiály v nábytkářství.
Historie LTD desek sahá do poválečné doby (50. léta 20. století), kdy byla naléhavá potřeba okamžitě řešit vysokou poptávku po startovacím nábytku pro mladé rodiny ve válkou zbídačené Evropě. S postupným rozvojem papírenské technologie v 70. a 80. letech 20. století se rozšiřovala nabídka dekorů desek, které si upevňovaly svou pozici základního materiálu pro levný nábytek. ( zdroj: wiki)
OSB
(Oriented strand board) je druh desky vytvořené lisováním velkých (2–7cm) dřevních štěpků nebo hoblin ve třech až čtyřech vrstvách. Typ pojiva záleží na volbě výrobce, používají se například polyuretanová pojiva. Různou orientací vrstev se dosahuje vylepšených mechanicko-fyzikálních vlastností. Desky se vyrábí s broušeným i nebroušeným povrchem. Můžou také mít v hraně vyfrézované pero/drážku pro dobré napojení při tvorbě podlah nebo stěn. Desky jsou vodovzdorné, používají se i na stavbu domů, obklady stěn nebo terárií pro chovatele.
http://www.chytre-bydleni.cz/osb-desky-k-cemu-slouzi-a-jak-se-vyrabi?full_comments
MDF
Polotvrdá dřevovláknitá deska (anglicky medium-density fibreboard, MDF) je multifunkční alternativou masivního dřeva. Používá se na konstrukce nábytků a vnitřního vybavení. Je vhodná pro povrchovou úpravu laminací, vysokotlakým laminátem, lakováním, dýhováním, frézováním v ploše i hraně.
Vyrábí se suchou cestou, rozsekáním zbytků tvrdého a měkkého dřeva do dřevěných vláken, které se díky obsahu ligninu dobře zkombinují s voskem a pryskyřicovým pojidlem. Poté se za vysokého tlaku a teploty naformují do desek. Používá se jako náhrada za třískovou desku. Výhoda je dobrá pevnost a výborná opracovatelnost – lze je profilovat a to jak plochu tak i boky. Tyto desky jsou oboustranně hladké a vyrábí se v těchto úpravách: Surové, Dýhované přírodní dýhou, Upravené folií a to jednostranně, nebo oboustranně.
tloušťka: 4–32mm (nejčastěji 18, 19, 22)
Sololit/ Sololak
Je dřevovláknitá deska (DVD) aglomerovaný materiál vyrobený podobně jako Hobra mokrou cestou z dřevních vláken. K lepení se používá částečně i lepící schopnost ligninu obsaženého ve dřevě. Lignin má termoplastické schopnosti, tzn. zvýšenou teplotou změkne a přeskládáním vláken se opět slepí v nové formě. Soudržnost je dána uspořádáním vláken a jejich inherentními a adhezními vlastnostmi. Pro zvýšení pevnosti, odolnosti vůči vlhkosti, ohni, hmyzu, hnilobě nebo pro zdokonalení jiných vlastností je možné v průběhu výroby přidávat pojiva a jiné komponenty.
Tloušťka sololitu: 3,2 mm; 5mm
Sololak je jednostranně povrchově upravený sololit buď v bílé barvě, nebo jako dřevodekory.
Tloušťka sololaku: 3,2 mm

Dřevěné podklady pro malbu
Pevné podklady a to zejména dřevěné desky patří mezi ty historicky nejstarší a jejich převážně dobrý stav, který do dnešní doby přečkal i několik tisíc let svědčí o kvalitách vhodných k malbě. Svoji výjimečnost si uchovali i do dnešní doby, a to i přes to, že je v renesanci vystřídala malba na plátno. Největší výhodou pevných podkladů je jejich stálost a pevnost. Umožňují tedy využití technik jako je na deskách enkaustika, pastózní temperová malba a využití nejtvrdších šepsů a na zdech například fresco, štukolustro či zgrafito.
Pevné podklady však s sebou nesou, kromě svých kvalit i úskalí. Stejně, jako i jiné reverzibilní materiály reagují na atmosférickou vlhkost a tudíž se rozpínají a smršťují. Tento jev, zvláště u dřeva je spojen i možným pokřivením, způsobené pnutím s čímž může být spojené i praskání. U materiálů které se využívají v tenčí podobě, jako je lepenka, různé sololity, nebo plech mohou změny počasí způsobit například pokroucení. Těmto jevům způsobených vlastnostmi materiálů je potřeba předcházet a věnovat jím velkou pozornost, aby zbytečně nedocházelo k rozdílům mezi indexy pružnosti malby a podkladu. To samozřejmě platí obecně.
Větší formáty pro deskovou malbu byly sestavovány z jednotlivých prken a v době největšího rozmachu vznikala obrovská díla deskové malby až v rozměru 8m2. Jednotlivá prkna byla slepována v celek a spoje byly zajištovány „svlaky“ rybinovitými vsuvkami dřeva, tzv. motýlky a navíc plátěnou bandáží. Celek by zapuštěn do obvodového rámu, který tvořil nedílnou součást díla a malba často přecházela i na tento rám. Desky se připravovaly z různých typů tvrdých dřev. Různé školy a různá období se vyznačovaly převážnou oblibou jistého druhu.
Tvrdá pevná a do hladka upravitelná podložka navíc vyhovovala ideově-výtvarnému názoru, který pro své transponování malby do mystického neskutečna potřeboval možnost zlacení.
Desky se stávaly organickou součástí oltářuů , malovalo se na ně z obou stran a malba přecházela z obrazu na architekturu i na plastické dřevořezby.
Dnes je znovu zájem o malířské podložky tvrdého a trvanlivého charakteru. Maluje se na laťovky, překližky, sololit, dřevotřísky… Tyto podložky v lecčems překonávají středověké desky. Nicméně z dlouhodobého hlediska je především u velkých formátů vhodné využít starou techniku „svlaků“ které zmírní pnutí pod vlivem měnící se vlhkosti u lepených polotovarů a laminátových desek je nutné zhodnotit kyselost lepidel které obsahují, ty mohou mít zásadní vliv na materiál malby i životnost podkladu. 01