Mezi tradiční malířské techniky patří: tempera, enkaustika, freska, olej, akvarel nebo akryl. Tradiční techniky dnes často slouží jako východisko pro experimenty s mixováním médií nebo alternování tradičních postupů a materiálů. Nespornou výhodou tradičních technik je jejich uchopitelnost (věrnost malovanému motivu) a prověřená trvanlivost.
Historicky šlo v malbě o napodobení viděného, ztělesnění neviditelného světa. Tato tendence v západním malířství eskalovala v akademismus, jenž proměnil předešlé kánony v monumentální reprezentaci konzervativních představ o světě. Nástup moderny a postmoderny přinesl reprezentaci liberárních hodnot i nových ideologií. Tradiční mimetická reprezentace je pro moderní myšlení nadále nevýstižná, navíc usiluje o „autoritářskou“ reprezentaci. Liberální umělci se zajímají o abstrakci částí reality do stručných a výstižných interpretací individuálních pohledů na svět a malbu samotnou.
Méně konzervativní řešení spočívají v zapojování netradičních metod, námětů a materiálů, přičemž v nějakém ohledu napodobujeme tradiční rétoriku. V případě abstrakce a exprese je čistota zobrazení podřízena přirozené vizualitě materiálu malby. Materiál definuje stopy (stříkance, tahy, struktury) kterými je alternována zažitá vizualita obrazu.
Imaginativní pontenciál – schopnost vyvolat v divákovi autentickou představu – je rozvíjen skrze expresivní a abstrahující zkreslení. Místo tradiční nápodoby a stylizace viděného se abstraktní a expresivní malba snaží o zobrazení nearbitrárního jazyka, který v plochém formátu nabízí v prostoru ukotvený pohled, jenž má schopnost proměňovat se v čase.
S malbou se vždy poměrně dobře obchodovalo, snad proto, že je většinou přenosná a závěsná. Nadměrné finanční investice do obrazů nafoukly bublinu, která zásadně proměňuje význam některých děl. Ekonomicko-kulturní kontext dotváří v případě úspěšných děl natrvalo jejich význam.
Stejný efekt mají na umělecká díla muzea, jenž konzervují historické situace v určité perspektivě jenž vyhovuje dobovým a místním společenským názorům.
Stejným způsobem je ovlivněn význam v podstatě jakéhokoliv vystaveného díla. Plošný obraz se svou výhodou snadné mobility má předpoklady a bohatou historii transformace významu jednotlivých děl. Proto se někdy hovoří o autonomii, nebo dokonce vlastní personalitě díla. Tyto definice přikládají neživým objektům identitu nezávislou na autorovi, diváku či majiteli.
Pokud chceme mluvit o médiu malby dnes, nevystačíme si s formálními definicemi či popisem materiálů. Z historického vývoje je zřejmé že malba, stejně jako jiná média, jsou uchopitelná definicí jen pokud chceme následovat některou z jejich tradičních funkcí či rolí. V případě uměleckých médií se hodí mluvit spíše o roli, jelikož jejich funkce je spíše zástupná, symbolická. Přesvědčit by nás o tom mohly mnohé pokusy o nalezení funkce malby. Například teoretička Isabelle Graw popisuje praktické ekonomické funkce malířských děl jako autonomních subjektů vztahujících se k autorovi, institucím divákovi či systémům produkce. Popisuje malbu jako kulturní formaci, plochu disponující jistou autonomií , která obrazům umožnuje fungovat jinak za různých okolností. Z pohledu člověka tvořícího obrazy je ale popis média jako ekonomického nástroje nutně nedostačující.
„Role“ naznačuje, že malba je jistým druhem aktéra , tedy subjektu s typickými projevy, jenž funguje skrze vztahy ve vymezeném poli. Tyto vztahy pak vidíme v zakonzervované podobě jako malířský obraz, residuum procesu malby, vždy něco jiného pro diváka a pro umělce.
James Elkins volí pro interpretaci malby přirovnání k alchymii. Podle něj vyžaduje alchymistická praxe obdobnou citlivost pro myšlení v procesech a substancích jako malířská práce. Tato interpretace není popisná, možná proto nám umožňuje pochopit spíše logiku procesů během tvorby, než malbu jako kulturní formaci. Citlivost pro substance a procesy může hraničit s fetišem, přesto a možná právě proto je naprosto zásadní pro individuální progres mnoha malířů.
Substance, procesy a jejich přeměny v iluze, motivy a interpretace vystihují malbu v každé její fázi. Pro svou specifičnost malba potřebuje určitý souvislý povrch, pole ve kterém se mohou obrazy odehrávat. Porozuměním alchymistickému fetiši se učíme rétorice dialogu s obrazem.
