Termín plast byl představen v Německu v roce 1911 vydáním stejnojmenného časopisu (Mielke, Hartl 2005). etimologicky vychází z řeckého „Plastikós“ (k formě patřící, formovaný).
U mumií egyptských faraonů byly nalezeny komponenty prvních polosyntetických plastů použity pro balzamování. Egypťané těžili extrakt z pryskyřice stromu styrax, který použili k přípravě mumií (Mielke, Hartl 2005). V pozdním středověku byly ztužené mléčné bílkovinové produkty použity pro intarzované a malé medailony, které nahradily přírodní roh (Kunststoff-Museums-Verein 1989).Již v 17.století Evropané zjistili, že domorodí Američané vyráběli skákací koule, hrubě tvarované hadice a nádoby z přírodního kaučuku. Rok 1841 byl průlomový v používání přírodního kaučuku, díky vynálezu metody vulkanizace (Mielke, Hartl 2005).
Produkty na bázi celulózy jsou považovány za nejstarší plasty v užším smyslu. Dusičnan celulózy byl použit v 60. letech 20. století jako výchozí materiál pro vývoj parkesinu a celuloidu, což jsou termoplasty. První termoset, kaseinformaldehyd, byl vyvinut v roce 1897. Surovinou tohoto plastu je kasein z mléčných bílkovin. První plně syntetický plast, fenol-formaldehyd, byl vyroben v roce 1907 (Mielke, Hartl 2005). Syntetický kaučuk byl vyroben kolem roku 1910.
Přírodní polymery
Přírodní polymery se jako výrobní materiál nejčastěji využívají jako přírodní pojidla/ lepidla, nebo laky. Jedná se o koloidní látky vyznačující se vysokou lepivostí. Podle složení se dělí na polysacharidy původu rostlinného, mezi něž patří arabská guma, škrob, tragant, různé druhy pryskyřic a na bílkovinné látky původu živočišného, jako je kasein, bílek, albumin a kožní, kostní a rybí klih.
Před vynalezením syntetických pryskyřic byl téměř nenahraditelný polymer kaučuku. V Evropě je znám již od roku 1496, kdy se Kryštof Kolumbus vrátil ze své druhé cesty do Nového světa. Trvalo však dalších téměř tři sta let, než kaučuk našel první uplatněníJedná se o materiál s velkou pružností, který je schopen se účinkem vnější síly výrazně deformovat a po té opět zaujmout původní tvar. Kaučuky jsou základní surovinou pro výrobu pryží, nesprávně označovaných i jako guma.
Syntetické polymery
Neorganické neboli syntetické polymery se staly v minulém století globálním výrobním materiálem kvůli rozvoji makromolekulární chemie.
Makromolekulární chemie se zabývá sloučeninami, jejichž příznačným znakem je makromolekula, tj. molekula s velkou hmotností a řetězovitým uspořádáním atomů. Její tvar bývá přirovnáván k dlouhé šňůře perel, navlečených na nesnadno ohebné niti. Je vláknitý a bud lineárně protažený, nebo klubkovitě propletený. V makromolekulární látce mohou být vláknité makromolekuly uspořádány volně tak, že jen chabě souvisí (lineární uspořádání), nebo jsou navzájem spojeny příčnými vazbami (plošné větvení) a konečně mohou být velmi pevně spojeny síťováním (trojrozměrné větvení). Toto geometrické uspořádání (lineární, plošně větvené a prostorově síťované) ovlivňuje skupenský stav makromolekulární hmoty a různě se projevuje i ve styku polymeru s rozpouštědlem.
Syntetická (polymerová) média používaná pro malbu od 50. let minulého století se skládají ze dvou základních složek pigmentu/barviva a pojidla (akrylové pryskyřice).
V době nástupu syntetických polymerů hýbalo světem postmoderní myšlení – rozvoj nových komukačních technologií, zrychlení výroby a přesun pracovní síly od výroby k poskytování služeb. Dostupnost „instantních“ technologií umožil přesun pozornosti od výroby (umělec nadále není nucen studovat detailně technologické postupy) k informaci. Tento posun se odráží ke konceptualizaci umění. Brand umělce v 60. letech 20.st je založen spíše v logice vytváření díla něž virtuózním stylu. Nové, instantní, materiály v umění přispěly k formování abstrahovaných perpektiv a konceptůální revoluci, informace se stává novým materiálem.
Akrylové barvy rozdělujeme do dvou základních kategorií – akrylové roztoky (akrylátové barvy) a akrylové emulze. V roztoku je pojidlo i barvivo v podstatě rozpuštěno rozpouštědly, kterými se posléze ředí i výsledná barva. V emulzích je pigment rozprostřen v pojidle s dalšími složkami a výsledná hmota je většinou ředitelná vodou, nebo přírodními rozpouštědly.
Mezi akrylové roztoky patří primárně průmyslové barvy určené pro velkoplošné, odolné nátěry. Nicméně jsou často využívány umělci, pro jejich technický vzhled jako specifický typ znaku.
Plasty a ekologie
Jestliže se plasty a obecně polymerní materiály pokládají za primární ekologickou zátěž, řešením není se jich jednoduše zbavit. Plasty slouží lidské společnosti v řadě ekologicky příznivých produktů, jako jsou lehké a spolehlivé části strojů, rozvody pitné vody, filtry a membrány, izolace budov, lékařské pomůcky, důležité prvky energetických zařízení, a také se používají v různých obalech. Jak ukázal podrobný rozbor, kdyby plastové obaly byly opět nahrazeny tradičními, jejich celková hmotnost by vzrostla čtyřnásobně. Také by dvojnásobně vzrostla emise skleníkových plynů a finanční náklady by se téměř zdvojnásobily. Plastové obaly prodlužují trvanlivost potravin. V rozvojových zemích se polovina potravin znehodnotí cestou od výrobce ke spotřebiteli, přitom vhodný obal může jejich trvanlivost podstatně prodloužit.
Ačkoli jsou plasty primárně vyráběny z ropy, spotřeba fosilních zdrojů není z ekologického hlediska hlavním problémem. Pouze 5% z celkové produkce ropy se používá na výrobu plastů. Rostoucí horniny odpadu představují mnohem větší problém, a proto je podporován vývoj tzv. Bioplastů na bázi ligninu, kyseliny mléčné nebo kukuřičného škrobu. Ve srovnání s běžnými plasty se tyto bioplasty rychleji a bez uvolňování znečišťujících látek degradují. V tomto ohledu jsou proto považovány za ekologické.
Dalším opatřením je recyklace.
Existují tři různé způsoby recyklace plastů. Při recyklaci materiálu je čistý a tříděný plastový odpad zpracován na polotovary před dlaším přepracováním. Při recyklaci surovin se štěpí makromolekulární struktura plastů a takto získané nízkomolekulární suroviny se znovu použijí. Spalování se označuje jako energetické využití. Silně zašpiněné nebo smíšené plasty jsou spáleny, čímž se vytváří energie. Některé plasty, např. B. polyethylen (PE) a polypropylen (PP) mají stejnou výhřevnost jako topný olej nebo benzín. Ačkoli plasty mohou být v mnoha případech recyklovány z hlediska materiálů nebo surovin, nová výroba je často levnější než recyklace. U silně smíšených a znečištěných plastů je jejich separace a čištění tak energeticky náročné, že energetické využití má větší smysl.
V roce 2018 bylo v Evropě vyprodukováno 60 milionů t plastového odpadu. Z toho bylo 9.4 milionů tun recyklováno jako materiál nebo surovina a bylo spáleno 12,4 milionu tun. 7,2 milionu t, skončila na skládkách (PlasticsEurope 2018). Každý rok se zcela recykluje přibližně 1 miliarda PET nápojových lahví.
z webu: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2009/cislo-3/quo-vaditis-polymery.html#box1
